Tak za sebou máme zahřívací kolo. Dojmů a zážitků je spousta a i když to místy bylo nekonečné, tak to nakonec uteklo jako voda. Zkusím to tady shrnout, jak to jenom bude dávat smysl. V základním výcviku v tomto turnusu jsou tři roty o počtu cca 160 vojínů. Většina rot je rozdělená na tři čety – každá cca po 50-55 vojínech. Já jsem členem 2. čety, 3. roty. Na začátku nás bylo 55 z toho 15 žen/děvčat. Píšu bylo, protože ve středu byl první odpadlík – bolavé koleno/meniskus, se kterým už ale přijel. Takže mu nezbývalo, než to vzdát.
Pokud dostaneme instrukci, že v tolik a tolik bude nástup, činnost a podobně, znamená to, že instruktoři očekávají, že tam budeme o pět minut dřív a budeme čekat my na ně, nikoliv oni na nás. V praxi to znamená být tam ještě dřív, protože je třeba se zařadit do čtyřstupu (nebo dvojstupu, pokud je nástup na chodbě) a to chvilku trvá. Čtyřstup znamená čtyři řady vojínů, seřazených od začátku do konce podle velikosti. Prvních pár nástupů jsme tam včas nebyli a to se potom ozývají hromy. Nutno ale říct, že i když nás instruktoři jebou, je zřejmé, že to myslí dobře a chtějí nás to naučit.
Instruktoři samotní se dají rozdělit do dvou skupin: kmenoví a přivelení. Ti kmenoví jsou stálými zaměstnanci VeV-VA, ti přivelení sem přijednou jednou za čas z různých útvarů a pomáhají při výcviku těm kmenovým. Nutno ale říci, že všichni se k nám chovají s respektem, striktně se zdržují jakéhokoliv ponižování a nefér chování. Občas si sice rýpnou, ale není to nic, co by normálně srovnaný člověk nedal. I když jsou některé činnosti méně záživné, nebo naopak vyčerpávající, vždy se najde prostor pro lehkou srandu.
V pátek při instruktáži na osobní volno se jedna vojínka ptala, zda je možné během dne spát. Četa se samozřejmě začala smát, protože méně spánku, než na který jsme zvyklí, je znát a každý ví, proč se ptá. Instruktor se hned s napůl vážnou tváří ptá, čemu se smějeme, protože zde neexistují blbé otázky. Načež je jí odpovězeno, že ano. Vojínka má doplňující otázku, zda můžeme spát na posteli. Na to vybuchujeme ve smích jak my, tak instruktor. Pro upřesnění, během dne, včetně osobního volna, nesmíme být na posteli.
Instruktor naší čety je mediální legenda a naprostý borec, rotmistr Tomáš Kryštof. Má naprosto korektní vystupování, mluví klidně, ale rázně a zřetelně. Hrozně mu záleží na lidech, ale ještě víc na týmu, který ti lidé tvoří. Má takový až poetický přednes a je radost být pod jeho velením. Co je to za člověka si můžete pustit v podcastu 10:35.
Režim je tu celkem intenzívní. V podstatě ráno v šest je nástup na chodbě, kde se kontroluje oholenost, ustrojenost, čisté boty, plus kontrola pokojů. Ty mají, podle instrukcí, vypadat, jako když v nich nikdo nebydlí. Ustlané postele, na zemi ani na stolech nic. Budíček je tudíž v 5:30 a vzhledem k tomu, že někteří mají problém se vstáváním, tak se vstává už o páté až čtvrt na šest. Po nástupu a kontrole je čas cca 10 minut na nápravu nedostatků a pak je nástup venku na odchod na snídani a do zaměstnání. Kamkoliv se přesunujeme, jdeme ve tvaru, čili zmiňovaném čtyřstupu. Ze snídaně už se jde na výuku, ať už ven nebo v učebně. Kolem jedné až půl druhé je oběd, potom zase výuka. Večeře je kolem šesté. Po večeři se jde na ubikace. Na nástupu probíhá třeba zkoušení z hodností, nebo vlastní hlášení se nadřízenému.
Ve tvaru, ať už se stojí, nebo pochoduje, se nemluví. Odtud je takzvaně třeba držet hubu a krok. Z ubikace na jídelnu je to 750 metrů. Tuhle cestu vykonáme za den průměrně čtyřikrát. K tomu přesuny mezi učebnou a jídelnou, pochodování venku a postávání na místě ať už na nástupech při čekání a tak vůbec. To se projevuje jednak na bolesti/únavě nohou a druhak na průměru kroků, které člověk nachodí. Ani si to jeden neuvědomí, protože žádný výlet nebyl, ani se moc nenaběhalo a ejhle.
Jídla je tu dost. Někdo říká, že je skvělý, někdo říká, že to je hnus, já se držím na průměru. Nehodnotím vůbec jídelnový styl podávání – fláknout to na talíř co nejrychleji a mazej, protože rozumím, že vydat v krátkým časovým období třeba 1000 porcí není žádná sranda. Povětšinou je jídlo nastavené na velký výdej energie, což se občas bije se sezením na učebnách, ale v zásadě je to v pohodě. Ráno dostaneme na cestu tyčinky a sladkosti, každý den je k dispozici ovoce, obarvená voda je vítaným zpestřením oproti té čiré. Občas je na jídlo času dostatek, semtam máme hlavně ráno co dělat, abysme to vdechnuli.
O kolektivu toho zatím moc říct nemůžu. Náš pokoj je na pohodu a prozatím si rozumíme. Věřím, že nám to tak zůstane až do konce. Ostatní zatím hodnotit nebudu. Je to první týden a na dno si tu, myslím, ještě nikdo nesáhl. To se ukáže až tak za týden, možná později. No a to je tak k tomuto týdnu snad vše. Doplnil jsem hlášky instruktorů a příští týden to bude už akčnější. Nafasujeme zbraně, začne to být trošku víc fyzické a praktické, tak už se těším na nové zážitky a znalosti.
Komentáře