Je sobota odpoledne. Vrátili jsme se z oběda a než si vyrazím zaběhat po areálu, počkám až mi odlehne kuřecí s UBO a bramborem. Někteří zaléhají do postelí s mobily, někteří si procvičují topografii, někdo se jen tak poflakuje. Druhý týden utekl, jako voda, i když některé chvíle se táhly až do nekonečna. To povětšinou, když jsme seděli na přednáškách a panovala taková únava, že nám padaly oči. Když to zrekapituluju, byl o dost víc akční, než ten předchozí. Nafasovali jsme zbraně, tahali se s nimi všude, cvičili venku manipulaci, proběhl zrychlený přesun, cvičila se další pořadovka a tak nějak se tu sžíváme s režimem. Kolektiv se začíná víc poznávat, behěm jídla a o krátkých pauzách se bavíme o tom, kdo co dělá v civilu, jakou má kdo rodinu, proč tu je, kam na útvar půjde po výcviku a na co se těší, až se vrátí domů.
Objevují se také stesky. Někomu chybí volnost, někomu jídlo, na které je zvyklý, někomu posezení s kamarády u piva, někomu rodina. Přiznám se, že na mě to začíná občas padat taky. Když je všední den, tak není čas myslet na nic. Jsme v zápřahu cca 16 hodin denně s pauzou na záchod. Večer si pak stihneme vyřídit pár zpráv, semtam telefonát a je čas jít spát, protože ráno opět vstáváme a celý kolotoč jede odznova. V ty volné dny to je trochu obtížnější potlačovat. Takže se přistihnu, že koukám směrem na západ s tím, že 14 kilometrů ode mě je Luca s holkama. A ty mi chybí. Ale je to jenom 6 týdnů a jsem tu dobrovolně, tak nezbývá, než to polknout a pokračovat v započaté činnosti.
Kolektiv zatím drží pohromadě a i když už jsou tu nějaké náznaky vzájemných nesympatií, ke konfliktům nedochází a pokud je potřeba, tak táhneme za jeden provaz. Chce se mi věřit, že nám to takhle vydrží až do přísahy. Navazují se tu přátelství, některá vypadají už teď trvanlivě, některá opadnou hned po opuštění hlavní brány. Naše četa je složená výhradně z AZ a je doplněna několika DVC. Vesměs je to ale jedno, protože až na drobné rozdíly v nafasované výbavě se na nás pohlíží bez rozdílů. Pomáháme si s učením a zkoušením v rámci pokojů i celé čety. Po běhání jsem dneska domluvený s jednou vojínkou, že s ní proběhnu všechno učivo venku na trávníku, protože má problém se soustředěním a v učebně ani na pokoji se jí nedaří všechno pojmout. Vznikají tu skupinky na doučování všeho možného, někteří spolu chodí cvičit a běhat, jiní trénují topografii a na dnešní odpoledne jsme si domluvili procvičování metodiky hodu granétem, u které nám bude asistovat skvělý četař P.
Když vezmu ten demografický vzorek, co tu je, tak jsme se tu potkali opravdu v pestrém složení. Jsou tu automechanici, elektrikáři, podnikatelé, lékaři, sestry, studenti, právníci, skladníci a tak podobně. Bylo nám hned první den řečeno, že tady je úplně jedno, kdo čím je v civilu, protože tu jsme ten neposlednější článek v potravinovém řetězci a hlavně jsme si tu všichni rovni. Můžu jenom potvrdit, že tu tak spolu opravdu jednáme a pokud je někdo k něčemu vybrán, nebo si vyslouží přezdívku, je to na základě toho, jak se tu vzájemně poznáváme. Ke konci týdne tu proběhl pojeb kvůli chybějícím povinným věcem v batohu, takže došlo na volení velitelů jednotlivých pokojů, kteří budou ručit za to, všechni ostatní spolubydlíci budou mít vše. Jinak to veliteli pokoje samozřejmě padá na hlavu. U nás jsem to samozřejmě já, coby taťka. Kluci automaticky ukázali na mě a já s tím souhlasil za podmínek, které jsem si určil. Takže snad se mi podaří udržet všechno vpořádku, jak má být a nebudou kvůli tomu rozkoly.
Z práce zatím nemám žádné signály vážnějších potíží, i když množství mailů ve schránce mě trošku děsí. Dneska si dám call se svým zástupcem, proběhneme dění za uplynulý týden a snad bude všechno v pořádku. Zkazky o tom, jak si na vojenský režim většina těžko zvyká, jsou možná založené na pravdě, ale musím říct, že já osobně s tím nemám nejmenší problém. Nestarám se tu totiž vůbec o nic. Včas mi řeknou, co si mám obléct, co mám dělat, kdy budu jíst a je to opravdu naprostý mentální detox. Jasně, že stačí drobná blbost a přijde pojeb od velícího, ale zatím se mi (až na ten ešus) daří prostě držet hubu, poslouchat a dělat co se po mě chce. Občas mě spíš zaráží, že někteří s tím tady mají opravdu problém. Ráno se neoholí, vezmou si jiné triko, třikrát se ptají, jak má být to a ono, nebo třeba při střelecké dělají 10x tu stejnou chybu.
To mě také přivádí k zodpovědnosti. Už teď je vidět, že někteří to berou naprosto vážně, někteří možná až moc a někteří to mají takzvaně na háku. Zaráží mě i třeba to, kolik lidí si sem nechalo poslat voličský průkaz. Je to smutné, ale je nás zhruba ta třetina, co jsem tak vypozoroval. Čekal bych, že člověk, který se vydá polovojenskou cestou, v sobě bude mít trochu víc rozvinutý smysl pro občanskou zodpovědnost, ke které účast na volbách prostě patří. Holt Gaussova křivka se projevuje i tady. Tím se samozřejmě vůbec nebudu pouštět do politických úvah, ale je to na pomylšenou, protože v mojí sociální bublině je to naopak. Zvlášť ve vypjatých časech, které už nějakou dobu panují a s ohledem na to, jaké příklady máme v sousedních zemích.
Abych neskončil úplně blbě, tak je třeba říct, že je tohle zatím naprosto skvělý zážitek. Dnes jsme měli dopoledne přednášku v aule. Povídal nám 90 letý veterán, který v armádě sloužil 50 let. Měl spoustu zajímavých poznatků a několikrát opakoval, jak je nesmírně vděčný, že tam s námi může sedět a že je nás tolik. Měl samozřejmě takový nadhled, který člověk získá opravdu jenom věkem a zkušenostmi. Ke konci proběhlo pár dotazů na jeho vnímání okupace v 68. roce, k revoluci, jeho recept na šťastné 71 leté manželství a podobně. Končil v hodnosti plukovníka a i ve výslužbě se věnuje vzdělávání, přednáší na univerzitě třetího věku, má aktivity v rámci klubu důchodců a ještě si dělá čas na povídání s kurzanty v KZP. Veliká poklona takové oddanosti službě.
No a mě pomalu odléhá, takže se půjdu rozcvičit, prodýchat a vyrazím s kumpánem oběhat tady pár kilometrů po kasárnách. Denně tu totiž fasujeme mrak sladkého, které pak na učebnách ládujeme a jsem toho už slušně přežraný.
Komentáře