Je neděle, konec čtvrtého víkendu ve Vyšpointu. Jsme po snídani a zatímco někteří se chystají do kantýny, jiní si otvírají mapy, procházejí si zápisky a procvičují učivo, nebo (jako já) otvírají notebooky. Od středy jsem neudělal záznam, tak to dneska zkusím nějak shrnout.
Ve čtvrtek jsme ráno opět ráno naskákali do tatry a vyrazili na další ostré střelby. Posunuli jsme se na vedlejší střelnici a opět to bylo v pořadí pistole – granáty – puška. Změnou pro tentokrát bylo to, že granáty jsme trénovali na skutečném házelišti, kde budeme házet příští týden i ten ostrý. Po příchodu na místo proběhla rychlá instruktáž a pak už se řadíme do krytu a cvičíme celou proceduru od nafasování a sestavení až po doběhnutí k místu odhozu a tak dál. Po dokončení máme čas se rohlížet kolem, než dohážou ostatní a tak zkoumáme přilehlé okolí, trámy a kryty. Všude jsou díry po střepinách a v trámech se snadno nechají vyšťourat samotné střepiny. Máme konečně představu o tom, jak velké jsou (cca 5-7 mm) a kolik dokážou nadělat paseky. Nervozita určitě při házení bude a tady si to všichni uvědomují.
Pistole proběhly v klidu, krásně jsme si zastříleli na 10, 15 a 25 metrů. Vesměs všichni se zlepšili a nebyly žádné zádrhely. Puškou jsme si zastříleli s podpěrou na kolimátory a je to sakra znát, jak je s tím střelba přesná. Soustřel pěti ran na 4cm není žádný problém. Pauzu po obědě jsme si zpestřili hledáním ztraceného zásobníku jednoho kolegy. Alespoň jsme si vyzkoušeli rojnici a postrašili dotyčného, že to je na vojenskou policii a že škodu bude hradit nemalou, protože co v civilu stojí 500, v armádě stojí třikrát tolik. Zásobník jsme nenašli. A to proto, že jej před nějakou dobou našel instruktor a nám to dal jenom hezky sežrat.
Po obědě naskakujeme na tatratulník a hurá zpátky do kasína. Mazali jsme rovnou na učebnu pořádně vyčistit zbraně, protože v pátek půjdou opět do zbrojáku na víkend. Po čištění už jenom na večeři a po ní krásně na hodinovku tělocviku. To jsme samozřejmě všichni strašně „uvítali“, ale naštěstí byla alespoň 20 minutovka na slehnutí. Některé plány zaměstnání jsou tu fakt zvláštně vymyšlené, jakoby k nasrání, nebo opravdu k otestování odolnosti, ať už fyzické, nebo psychické.
Pátek se nesl v tradičně poklidnějším duchu. Po snídani nástup na zbroják k odevzdání zbraní a potom na hodinovku tělocviku. Nějaké to lehké zaběhání, procvičení, kruháč a tak. Potom šup do kinosálu na další záživnou přednášku na téma práva a legislativy. Jako, jasně, že to musí být řečeno, ale regulérně to na nás po té rozcvičce padlo. Někteří usnuli ještě před začátkem besídky. Kolega za mnou během půlhodiny hlasitě dýchal a ve chvíli, kdy to začalo přecházet do zvuku (rozuměj chrápání), nezbývalo, než ho probrat, aby s oteklou tváří, krvavýma očima a dementním výrazem odvětil jenom: „co je, p*čo?!“. Přednášejícímu to naštěstí bylo jedno, i když zjevně musel tu čtvrtinu spících vidět.
Po přednášce dupeme na oběd a podle rozpisu tam nemáme žádný jiný program. Rozpis zaměstnání je ovšem orientační, jak jsme se už přesvědčili a tak očekáváme, co bude. Během oběda se nedozvídáme nic, během nástupu před jídelnou také nic a tak dupeme nahoru k ubikacím. Tam je nám na nástupu řečeno, že máme volno až do večeře, s čímž teda nikdo nepočítal. Pátek, dvě hodiny odpoledne a my nemáme co dělat?! Je to celkem zvláštní pocit. Samozřejmě toho každý využívá po svém. Někdo čistí boty a oděv, někdo provádí samostudium, někdo vytahuje karty a někdo rovnou zaléhá do postele. Zbytek pátku a celá sobota se nesou ve stejném duchu. Jenom je to semtam proložené nějakou individuální výukou.
Máme teda už dvě třetiny výcviku za sebou. Následující týden bude delší, je tam komplexák naplánovaný z pátka na sobotu, budou ostré střelby, včetně házení ostrého granátu, nějaká OPZHN, nějaká zdrávka, pár přednášek a podobně. Všichni očekáváme asi nejnáročnější týden, protože se bude testovat všechno, co jsme se naučili, navíc jsme po těch čtyřech týdnech značně opotřebovaní. Důsledkem toho jsou tu všichni více, či méně podráždění, projevuje se občasná vzájemná nevraživost a do toho tu panuje takový ten kolektivní strach z nějakého zranění, protože odpadnout teď by bylo krajně nepříjemné. Na druhou stranu všichni koukáme na tu pozitivní stránku věci. Za 13 dnů nám výcvik končí, vrátíme se víceméně ke svým rodinám, kamarádům, pracím a stereotypům.
Tak ještě dneska pořádná regenrace, obnova bojeschopnosti a zítra hurá na další týden!
Komentáře