Plán byl jasný. Ráno vysmahnout co nejdříve na snídani, tu doslova vdechnout a ideálně co nejdříve naskakovat do tatratulníku na cestu na střelnici do vnitrozemí vojenského prostoru. Počasí se od rána jeví moc krásně a všichni se těší, že si konečně bácnou do terče a ne jenom tak na sucho. Před nástupem do aut ještě kontrolujeme povinnou výbavu, konkrétně teda ochranné pomůcky, blembáky a gripy na dlouhé zbraně. Přijíždějí dvě osmsetpatnáctky s plachtovou korbou a lavičkami podélně. Naskakujeme do nich celá četa a hurá na výlet.
Musím říct, že to mělo něco do sebe. Seděl jsem až vzadu uprostřed a tudíž ve tmě a sledoval jsem výsek okolní krajiny, oslňovaný ranním vycházejícím slunkem, doprovázený typickým tatrováckým hřmotem a provoněný spálenou naftou, jak se chudinka škrábala do kopců. Byla to taková drsná romantika a vybavovaly se mi záběry z různých válečných filmů. Až teda na to, že jsme nikdo nezvraceli strachy, protože nás reálně čekal střet jenom s vlastní schopností manipulovat se zbraněmi.
Po výsadku v prostoru se řadíme do dvou skupin a fasujeme munici. Čekají nás ostré střelby pistolí, puškou a nácvik hodu granátem. Jsme tři čety, takže se na stanovištích právě po četách budeme střídat. Ještě před samotným začátkem probíhá bleskurychlé přezkoušení ze zákazů a pravidel a pak hurá na věc. Jako první na nás vychází pistole. Střílíme postupně ve dvou skupinách a až na drobnosti to probíhá bez problémů, ale hlavně bez jakýchkoli sebemenších bezpečnostních prohřešků. Na to se dbá ze všeho nejvíc. Všichni si to chtějí užít, ale hlavně to ve zdraví přežít.
Po ukončení se přesunujeme na hod granátem. Ten je jenom cvičný, takže to zas taková „zábava“ není, ale je potřeba to pilovat. Procedurální rutinu fakticky už umíme, samotný hod na cíl 25 metrů je ještě třeba v některých případech procvičit. Točíme to několikrát a je to trochu otrava i proto, že vlastně furt postáváme, musíme mít na uších hluchátka, protože jsme v prostoru mezi střelnicemi na krátké a dlouhé zbraně, takže to bouchá ze všech stran, a navíc na hlavách musí být i blembák, protože tak se granát hází. Otravné je to zvlášť pro nás, brýlovce, protože to celé tlačí obroučky na uších.
Konečně dostáváme povel na přesun na pušky. Na to se těšíme ze všeho nejvíc. Jdeme opět po dvou směnách a pálíme na terč nejdřív s podporou pomocí mířidel, pak kolimátorů a nakonec na kolimátory bez podpory. Zrovna kolega vedle mě je ostrostřelec ze soutěží s mnohaletými zkušenostmi a já dělám tu chybu, že mimo střelbu koukám na jeho terč. Logicky si připadám jako úplný ňouma, ale co už. Po dostřílení si terče můžeme schovávat, což také dělám a třeba je sem posléze i nahážu (teď už se mi nechce je vytahovat, fotit a procesovat).
Je cca půl druhé a tudíž čas oběda. Dostáváme hovězí s bramborem a dušenou zeleninou do ešáku, plus bagetu (na večer, jak se dozvídáme později). S jídlem se moc nesereme a po druhé hodině už vyrážíme na přesun zpět na kasíno. Bylo nám slíbeno 15 kiláků a protože se nám běžně takové věci dopředu nesdělují, nevím, jestli to bude pět, nebo třicet. Takže odevzdaně jdeme a necháme se vést. Po cestě se mimo jiné zastavujeme na centrálním bodě bývalého Československa a poté pokračujeme dál. Je z toho nakonec nádherný vandr, protože jdeme převážně listnatým lesem a podzim už krásně maluje. Počasí akorát a vlastně nám ta cesta krásně ubíhá. Za nějaké 3,5 hodinky to máme celé za sebou, unavení, ale spokojení. Dokonce i rtm. P. nás pochválil, že jsme to dali bez ztráty hvezdičky a nasadili jsme tempo, že nám chvílemi sám nestačil.
V podvečer už pak jenom klasické čištění zbraní a cca o půl osmé už jsme byli na ubikacích a za hodinku po samostudiu už máme volno na sprchu, údržbu materiálu a obnovu bojeschopnosti. Navzdory lehčí únavě je znát, že to všechny dneska dost bavilo a to za ten kolektivní pocit spokojenosti fakt stojí. No a zítra nás čekají další střelby. Na jiné střelnici, asi i v jiném režimu, ale tentokráte bez přesunů, to znamená tatratulníkem tam i zpátky. A já už to dneska zabalím, takže čauky zas třeba zítra!
Komentáře