Píšu trošku se zpožděním. Tak se to sešlo, že nebyl čas, nebo chuť a energie a tak to zkusím nějak rozumně shrnout teď před desátou večerní v té volné chvilce, kdy jsem po sprše a má smysl vytáhnout počítač, aby se snáz psalo.
Na pondělí byl naplánovaný první komplexák. To je o tom, že se někam dojde s plnou polní (cca 22 kilo včetně zbraní), tam se něco podniká, postaví se přístřešek, rozdělá oheň, drží se u něj hlídky, pak se něco podnikne ráno až dopoledne a jde se zpátky. Víceméně je to čundr, teda až na to, že je nás přes sto (šla i první četa) a nejsou u toho kytary a pivka. Jo a nemáme karimatky, takže jak si kdo ustele, doslova.
Nutno podotknout, že už v pondělí ráno jsem se probudil s rýmečkou a začalo mě škrábat v krku. Je to taková trojdenka, co tu obchází celou rotu postupně a holt to došlo i na mě. Bohužel v nejnevhodnější dobu. Venku se citelně ochladilo. Hodiny trávíme venku na Kozí horce, kde se prakticky nehýbeme, protože u nácviku střelby toho dynamického pohybu moc není. Kozí horka je navíc na kopci, kde slušně profukuje a do toho platí jednotná ústroj a krom zimního termo vršku nemáme krk krytý prakticky vůbec, o nějaké teplejší čepici ani nemluvě.
Dopoledne jsme zahájili tam a já jsem postupně cítil, jak se mi dělá hůř a hůř. Někdy od třetí odpolední už jsem měl na jistotu teplotu a v krku bolelo naplno. Na odpískání nebyl nejvhodnější čas, takže jsem se kousnul, začal se ládovat paralenem z lékárničky s tím, že to prostě budu muset dát. Nejvíc mě na tom štvalo, že to přišlo zrovna na aktivitu, na kterou jsem se nejvíc těšil. Večer jsem od jednoho kolegy vyžebral horký coldrex a další se se mnou podělili o nafasované čaje. To jsme vařili na ohni, takže večer byl vlastně hezký a pěkně utužovací.
Ráno jsem vstal po páté a silně jsem uvažoval nad ošetřovnou. To by znamenalo úlevy, ale také zameškání a to je to, co chce člověk ze všeho nejmíň, když se počítá každá hodina v tom našlapaném programu. Dopoledně jsme měli ještě trojhodinku topografie na louce, kde klepal kosu úplně každý. Odchod zpátky na kasíno byl vysvobozením. Kamarádi z čety mě zásobili tím, kdo co měl a já jsem stihl v miniaturní obědové pauze, už zpět na ubikacích, napsat mé nejdražší, že nutně potřebuju nouzovou zásilku léčiv. Odpoledne nás čekal ještě vědomostní test na aule a zbylý čas strávený na učebnách doplněný krátkou pochodovkou před večeří. Na tu jsme mimochodem vyjímečně čekali nekonečnou frontu s ešusy v ruce, protože se údajně rozbila myčka v jídelně.
Po večeři jsme ještě fasovali nástavce na zbraně na střelbu cvičnými a nástup venku na té zimě byl už fakt nekonečný. Měl jsem třesavku a byl jsem vyčerpaný a zralý na horkou sprchu, čaj a okamžitou postel. Dokonce tak, že když se nás velící provokativně zeptal, zda je nám zima, tak jsem odpověděl, že ano. Proč je to divné? Protože když odpovíte ano, moc rád si s vámi dá třeba kliky, nebo dřepy, nebo s váma v tempu oběhne barák, areál, cokoliv. Na moji odpověď samozřejmě všichni moji souputníci reagovali výrazy, jako „debil, „kretén“, kokot“ a „ať drží hubu, ten buzerant“. Inu armádnímu slovníku tady jeden přičuchne rychle. Velící se na mě nevěřícně podíval a já mu hned vzápětí doplnil, že bodejť by mi nebyla, když mám už druhý den horečky, přes plný nos se nevyspím a jsem zralej na ošku (ošetřovnu). Tomu naštěstí porozumněl a místo kliků mě nechal, ať mě kolegové pustí do té části fronty, která byla už v budově. Po nafasování krámů už jsem ani nečekal na další rozkazy. 15 minut v horké sprše, horkej coldrex a před devátou jsem byl v posteli. Takže přece jenom jsem si tak trošku na dno sáhnul, i když ne tak, jak bych vlastně čekal.
Středa se nesla opět v praktickém duchu. Je mi znatelně líp a jsem rád, že jsem nemusel na tu ošku a řešit nějaké úlevy. Vyšlápli jsme si totiž opět na Kozí horku, na které cvičíme taktiku, střeleckou a OPZHN. Dnes poprvé nebudou pušky cvakat naprázdno, ale už si vystřelíme nějaké cvičné náboje. Čili jde o to, vyzkoušet si rutinu, kterou jsme tu dosud pilovali „sušením“. Tak se říká trenévání bezpečné manipulace se zbraní bez používání střeliva. Příští týden už nás čekají ostré střelby.
Odpoledne potom cvičíme plazení plížením a podobně v krásně mokré trávě. Nějaké přískoky s krytím buddyho a další pohyby. Inu, nepřítel na hezké počasí nečeká, že ano? Ale alespoň nás to celkem zahřálo. Aj jsme se u toho zasmáli. OPZHN je tradičně otrava a nikdo to nemá rád. Ale holt to musí být, takže masky nasadit na povel ‚Plyn‘! A když zazní ‚Plyn, postřik‘, je třeba navlíct se do pláštěnky. V poslední fázi povelu je pak třeba si navlíct ještě pláštěnkový boty a rukavice a vzít si zbraň. Strašnej oser, ale aspoň to neděláme ve třicetistupňovým vedru. Nakonec ještě nácvik rutiny házení granátu a společné proběhnutí s instruktorem.
Pak už jenom kvapným pochodem zpátky do areálu zalézt do učebny a pustit se do čištění zbraní. To přerušujeme odchodem na večeři a po ní zpátky. Po slepých se zbraně zasírají víc, než po ostrých a hlavně to všichni děláme poprvé, takže nás instruktor často posílá dočistit tohle a tamto. Ale je to taky proces učení a aspoň si každý hezky zopákne a procvičí rozborku a sborku. Kolem před osmou to balíme a odcházíme na ubikace. Já jdu ještě k instruktorům pro balíček léčiv, které mi moje drahá posílá přes našeho kamaráda, zde pracujícího. Tam poktávám další dva kumpány z čety. Jeden to balí kvůli únavově poraněným vazům v koleni a druhý kvůli termínům na výšce. Dočasně teď sice máme do pátka dva ze třetí čety, ale znamená to, že po necelé polovině kurzu budeme v počtu 51. Čekal jsem, zvlášť po přespávačce, trošku větší úmrtnost, ale nakonec se celkem držíme.
Zítra odevzdáváme zbraně na víkend. Mimo jiné nás čeká nějaká maskovačka, tak jsem zvědavý, jestli konečně dojde na tu micelární vodu, nebo co přesně budeme podnikat. Každopádně to bude v krapet volnějším duchu a to všichni ocení. Tak já jsem se vypsal. Je půl dvanácté, nejvyšší čas to zabalit. Zdarec!
Komentáře